Když se Ivona Floresová (ročník 1982), překladatelka a tlumočnice z Blanska, v roce 2019 setkala s onkologickou diagnózou, necítila se nijak nemocná. „Neměla jsem vůbec žádné příznaky. Cítila jsem se dobře, ale náhodou jsem si nahmatala bulku v prsu,“ vzpomíná. Až následná vyšetření ukázala, že nejde o nádor prsu.

„PET/CT odhalilo, že mám v hrudníku nádor o velikosti pět krát osm krát deset centimetrů. Ten tlačil na plicní hily, takže už neměl kam růst a prorostl až do prsu. Mysleli si nejdřív, že jde o rakovinu prsu. Nakonec se ale ukázalo, že mám infiltrovanou krev i kostní dřeň a byla mi diagnostikována agresivní forma lymfomu,“ říká Ivona. 

Konkrétně šlo o difuzní lymfoblastický lymfom T-buněk – agresivní zhoubné onemocnění krvetvorby, při kterém se nezralé a nefunkční T-lymfocyty nekontrolovaně množí a mohou vytvářet nádorová ložiska v různých částech těla.

Přijmout diagnózu, ale nepodlehnout jí

Zpráva přišla v nečekaný okamžik. „Z nemocnice mi volali zrovna, když jsem se synovcem a neteří trávila čas v zámeckém parku. Sluníčko, ptáci zpívají… a najednou telefon, že mám rakovinu. Nebyl čas hroutit se, tak jsem to nějak v klidu přijala.“

Ivona už měla za sebou zážitek blízký smrti – anafylaktický šok, kdy si uvědomila, že život může skončit kdykoliv. „Takže když přišla tahle diagnóza, řekla jsem si: dobře, tak teď se s tím popereme. Co můžu ovlivnit já a co nechám na lékařích?“ I díky tomuto postoji zůstala během celé léčby překvapivě klidná.

Rodina jako opora, ne další starost

Podporu našla v nejbližších. „Rodičům jsem řekla, ať se přede mnou nesesypou, protože energii budu potřebovat já. A fakt to zvládli. Ségra přijela z Německa a byla se mnou v nemocnici první týden chemoterapie. A i když bylo těžké oznámit to babičce a dědovi, nakonec jsem jim radši pravdu řekla přes videohovor z nemocnice.“

O nemoci mluvila otevřeně, ale s nadhledem. „Když jsem jim volala kvůli výsledkům, říkala jsem – nalijte si slivovičku, posaďte se – a pak jsem jim řekla, že jsou výsledky dobré. Udělali jsme si z toho skoro rodinný rituál,“ vypráví s úsměvem.  

Léčba jako plán a výzva

Ivona strávila dva měsíce hospitalizací, kdy dostávala chemoterapii, následovala radioterapie a další fáze léčby trvala dva a půl roku. „Lékaři mi dali protokol na 13 stránek, podle něj jsem si plánovala práci i jídlo. Věděla jsem, že po určité látce mi bude zle, tak jsem se víkend předem ‚přikrmila‘ steaky a hamburgery, abych měla z čeho ubývat.“

I přes fyzicky náročné momenty si udržela aktivitu. „Sestřičky mi říkaly běhna – od prvního dne jsem chodila kolečka po chodbě. Někdy jsem ušla 15 kilometrů, jindy jsem nemohla ani stát při čištění zubů.“

Pomáhal jí smysl pro humor. „Chemoterapii jsme říkali chemíčko. A když mi dávali krevní destičky nebo krev, sestřičky hlásily, že přivážejí Ryzlink nebo Modrý Portugal. Ta atmosféra tam byla díky nim skvělá.“

Malé radosti mají novou hodnotu

Jedním z největších darů, které jí nemoc přinesla, je nové vnímání každodennosti. „Když je člověku blbě delší dobu a pak mu najednou nic není, uvědomí si, jak je to boží. I obyčejná chuť na jídlo se najednou stane zážitkem. Všechno ostatní je luxus navíc.“

Naučila se i užívat nepříjemnosti – s vědomím, že pominou. „Říkala jsem třeba teď nedávno při zánětu močových cest svému příteli: Já se vlastně teď můžu těšit, až mě přestane bolet močák. Ten pocit potom bude nádherný!“ popisuje s humorem sobě vlastním. 

Životní úklid a druhá šance

Během léčby si Ivona udělala i pořádek v osobním životě. „S bývalým manželem jsme měli problémy už dřív, ale pořád jsem to odkládala. Byl hodně negativní a já si po léčbě řekla – dost. Chci být s lidmi, co mi dávají energii, ne ji berou.“

Dnes žije s partnerem, s nímž se seznámila při turistice. Po letech ve městě se stěhují do venkovského domku. „Začíná nová etapa. Jsem v remisi, mám za sebou všechna sledování a cítím, že jsem zpátky.“ Společně si užívají cestování, které je pro oba srdcovou záležitostí. 

Vzkaz ostatním pacientům?

„Neberte všechno tak smrtelně vážně – smrtelní totiž jsme. Neovlivníme všechno, ale hodně toho ovlivnit jde: fyzičku, psychiku, přístup k životu. Čím lepší kondice, tím víc léčba zabere. A když se psychicky složíte, lékaři pak musejí léčit dvě věci najednou – tělo i duši,“ nabízí svůj pohled na vlastní zkušenost. 

Ivona připomíná, že nemoc člověka sice ochromí, ale zároveň mu může ukázat cestu: „Každý má možnost něco do toho procesu přinést. A každý den bez bolesti je dar, který si musíme umět užít.“